Před několika lety vyvolal velký poprask majitel jednoho hotelu a restaurace, když do svého podniku zakázal přístup dětem do dvanácti let věku. Odůvodnil to tím, že jeho obchodní klientela přijíždí za jednáním a klidem, a nemá zájem být v průběhu večera rušena vřískotem a dupáním malých nožek. Ihned se strhla mela. Podle jedněch se jednalo o bezprecedentní pokus vytlačit rodinu z veřejného prostoru, podle druhých měl majitel plné právo si rozhodnout, jakou klientelu ve svém podniku uvítá. Jak to tedy je? Musejí restauratéři a další poskytovatelé veřejných služeb vpustit dovnitř každého?

Děti pláčou a občas se chovají nepředvídatelně. To je bohužel fakt. Můžete být sebelepší rodič, ale někdy se váš potomek prostě najednou rozhodne chovat se jako psychopat. Ale je celkem pochopitelné, že většina rodin se kvůli tomu, že se jednou za uherský rok malý člověk rozpláče na veřejnosti, nechce nechat zavřít doma a nejlépe nevycházet ven. A pokud nevlastníte zrovna prodejnu whiskey nebo noční klub, tak by mělo být zodpovědností majitele být na rodiny alespoň rámcově připraveni. A pokud někdo pro práci skutečně potřebuje klid a ticho, mohou se tito lidé vždycky sejít v kanceláři nebo někde, kam se dítě nedostane. Veřejný prostor by měl být přístupný všem, tedy i rodinám s dětmi.
 
Na druhou stranu je potřeba apelovat i na rodiče, aby měli soudnost. Tedy jistě, nemůžete předvídat, že vaše dítě uprostřed jídla dostane záchvat vzteku, ale pokud synáček nebo dceruška natahují už při vstupu, tak je možná lepší změnit plány. Využijte toho, že své dítě znáte nejlépe, a zkuste trochu předvídat a plánovat. Zkušení rodiče například přísahají na omalovánky a pastelky v kabelce, malou svačinku pro případy, kdy se jídlo zpozdí, nebo restauranty s blízkostí hřiště. Takže ačkoli nikdo rozhodně nemá právo rodině nařizovat, kde mohou být, rodiče by měli předvídat a plánovat, už kvůli svým vlastním nervům.